Od večera, až po blesk, až po požár v bytě, jsem seděl na gauči, držel pohár červeného vína, zatímco ona stála před oknem a sledovala, jak se prolévá déšť, a tak jsem si v sobě přilepěla do jasně viditelného poměru, protože jsem se právě umyla.

To je ten déšť, který prší... je to teplé, ale mluví pomalu a dívá se na mě očima, které se navzájem poznáme.

Usmál jsem se, odložil sklenici, šel jsem za ní z zadní strany, ležel na holém rameni a vůně krému, její vůně mě okamžitě ochladila.

Kde je to horké? Šepnul jsem u ucha a klesl jsem k hladkému kůži.

Vlhké prsty, tváře, polibky, jemné rty, víno, dech, nohy, které se mi drží v duchu, se mi v ruce přikrývá a líbá mě přímo do kalhot.

Tady... je to tak horké, že mi pomalu přiklekla, než mi řekla, že je to pěkný hlas.